Poselství Svatého otce ke dni mládeže
Světový den mládeže slaví dnes 25. výročí. Svatý otec ve svém poselství k tomuto dni říká: „Usilovně naslouchejte Bohu, jenž má pro každého z vás svůj láskyplný plán, abyste objevili své životní poslání, které vás může učinit zcela šťastnými.“
Před dvacetipěti lety došlo v tehdejším Československu k nebývale velkému projevu svobody. Statisíce poutníků tehdy na Velehradě vyjádřili požadavek na náboženskou svobodu a vypískali ministra kultury. Mladí lidé se tehdy nezalekli protivenství v podobě dopravní blokády, kterou připravila StB, neváhali se na Velehrad vypravit o den dříve a přenocovat na louce. Nastal zlom - hodiny, odpočítávající čas ke svobodě, začaly po Velehradu tikat o poznání hlasitěji. Řada mladých nepromarnila svůj čas mladosti – v listopadových dnech 1989 byla katolická mládež připravena.
Nyní je tu již generace mládeže, vyrostlá ve svobodě. I na ni čeká práce pro Boha a tuto zemi, která potřebuje obnovu. Modleme se, aby papežova slova k mládeži, pronesená na staroboleslavské louce, přinesla ovoce: „Neboť co prospěje – říká Ježíš – člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ (Mt 16,26). Nejsou to hmotné věci, které by uspokojily nesmírnou touhu ukrytou v srdci každého člověka po nalezení smyslu vlastního života a po štěstí. Proto Ježíš neváhá navrhnout svým učedníkům „úzkou“ cestu svatosti: „Kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho“ (v. 25). A dnes ráno nám jasně opakuje: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!“ (v. 24). Jistě, je to tvrdá řeč a je těžké ji přijmout a uskutečnit.
Opravdu nestačí působit zdáním dobrého a čestného člověka; je třeba jím skutečně být. A dobrý a čestný je ten, kdo nezakrývá sám sebou světlo Boží, nevynáší sebe, nýbrž nechává skrze sebe prosvítat Boha.
Z homilie Svatého otce na Květnou neděli: Poněvadž však cesta k pravému životu, k bytí lidmi, připodobněnými vzoru Božího Syna, Ježíše Krista, přesahuje naše vlastní síly, je tato cesta vždycky také bytím neseným. Ocitáme se takříkajíc navázáni na jednom laně s Ježíšem Kristem a spolu s Ním jsme na výstupu k výšinám Boha. On nás táhne a nese. Následovat Krista zároveň také znamená nechat se jistit tímto lanem a uznat, že to nezvládneme sami. K tomu patří tento úkon pokory: vstoupit do „plurálu“ církve; chytit se lana, odpovědnosti společenství, netrhat lano svou umíněností a přemoudřelostí.