8. pěší pouť mládeže litoměřické diecéze

Naše putování začínalo až ve středu ráno, já jsem se však zúčastnil i předprogramu. Do Mladé Boleslavi, kde Pouť letos startovala, jsme přijeli v pondělí večer. Po krátkém seznámení následovala večeře, po ní odpočinek a adorace. Spánek.
Úterý.
Ti zkušenější z nás plánují program a my nezkušení vyrážíme na výlet. Odpoledne odpočíváme a nabíráme síly na Pouť. Postupně doráží další poutníci. Jako dárek obdržel každý poutník speciální hůl. Pouť byla zahájena mší svatou, při které účastníci mše napsali svoje úmysly na papírky, které jsme poté nesli s sebou. A za co že jsme letos putovali? Za naši diecézi, za dobré rodiny a za kněžská a řeholní povolání. Po mši následovalo rozdělení do skupinek, večeře a večerní program, tj. seznamování, vysvětlování poutních pojmů a prezentace poutního jedenáctera. Spánek.
Středa.
Den začínáme dobrým jídlem a ranními chválami. Poté následuje společná fotka před kostelem a už vyrážíme – za zvuku dud a s velkým křížem v čele. Slovo na den o Josefovi a jeho bratrech. Silencium. Oběd a koupání (myslím v Bakově). Všudypřítomné horko a sluníčko. Konečně dorážíme do Mnichova Hradiště. Slavíme mši svatou. Večeře. Večerní program. Spánek.
Čtvrtek.
Vstávání a ranní hygiena. Poté vyrážíme do zámeckého parku, kde je snídaně. Vycházíme s modlitbou růžence na rtech a v srdci. Slunce pořád praží. Silencium. Oběd na fotbalovém hřišti. Pochod. Jdeme přes Svijany, kde obdivujeme (zvenčí) místní památky. Nikdo z nás neporušil jedenácté poutní přikázání (Poutník se dobrovolně zříká konzumace piva i jiných alkoholických nápojů během Pouti). Cesta pokračuje. Dorážíme do Přepeř. Malá pauza a jde se na mši. Večerní program v kapli – seznamovačka a hudební pexeso. Spánek.
Pátek.
Po ranních chválách následuje snídaně, poté vyrážíme. Opouští nás „poutní fýrer“. Heslo dne je: „Nezaprší a nezaprší.“ aneb proti větru a dešti někdy nepomůže ani pláštěnka. Ještě jedna léty ověřená moudrost: I nejlepší goretexové boty jsou na nic, když do nich prší svrchu :). Počasí se lepší, začíná foukat. Setkání s panem Čunkem a Anděl Páně. Oběd odbýváme ve stodole, kde trochu fouká, protože má jen dvě stěny. Po malé diskotéce jdeme dál. Silencium. Vylézáme na vysoký kopec, kde rozkládáme sebe i své batohy na trávu. Poté nás starší pán obohatí svým výrokem: „Hele, to sou ňáký vodáci.“ Jdeme dál. Hodkovice nad Mohelkou. Mše svatá. Svěcení velmi cenných, nově zrestaurovaných dveří. Měl jsem o ně trochu strach, protože byly velmi mocně kropeny svěcenou vodou. Skvělý guláš. Večerní program. Kompletář v kapli. Dobrou noc.
Sobota.
Vyrážíme velmi časně, kvůli závodům rychlých aut (poutníci se nemohli soutěže účastnit). Následuje série kopců a poryvů ledového větru, zakončená slovem na den a ranními chválami. Jdeme dál. Slovo na den. Silencium. Stoupání. Obědváme na Pláních pod Ještědem. K pouti se připojuje poslední (tj. 72.) poutník – Vítek alias Bejk. Déšť, který začal v polovině oběda padat, nás příliš nepřekvapil. Vyrážíme. Z Ještědu máme nádherný výhled, počasí se mezitím uklidnilo. Fotíme se u kříže. Následuje sestup a modlitba růžence. V Liberci jsme šli nepravou zkratkou, která byla kratší a po lepším terénu, takže to vlastně nebyla zkratka :). Slavíme mši svatou. Po ní následuje zelňačka a buřty. A dlouhý večerní program.
Neděle.
Ranní vstávání, které bylo po nočním programu velmi těžké. Ranní chvály. Snídaně. A už vyrážíme ke kostelu Panny Marie U obrázku. Zde slavíme mši svatou. Po mši následoval proslov poutního „fýrera“ a předání poutních cyrilometodějských křížů. Také byly před kostelem zažehnuty papírky s úmysly, které jsme celou Pouť nesli. Návrat na libereckou faru a moc dobrý buřtguláš. Loučení.

Mé dojmy, pocity a zážitky by se daly shrnut do tří slov: Pouť byla skvělá. Mé obavy z velkého počtu lidí se nenaplnily, byli jsme dobře stmelená parta lidí. Všechno nám vycházelo, počasí se drželo v přijatelných mezích. I (pokud jsem do toho viděl) všechno organizační se dařilo – všude jsme našli srdečné uvítání, pohoštění a nocleh, všem našim dobrodincům patří velké díky. Stejně jako všem organizátorům a těm, kdo se alespoň trochu podíleli na přípravě. Díky. Zkrátka všechno dobře dopadlo. Pouť byla zcela úžasná akce a velká duchovní „motivace“ a povzbuzení do dalšího života, protože Pouť nekončila v Liberci, ale trvá celý život.