Čas příhodný je tu

Otázka nezní, zda jít k volbám či ne, ale koho volit. Ten, do k volbám nepůjde, volí (byť nepřímo) tak, jako ti, kteří k volbám šli. Dává část svého hlasu i stranám, které by nikdy sám přímo nevolil. Volební účast v našem městě bývá velice nízká. Kdyby všichni boleslavští křesťané využili svého volebního práva, výsledek voleb by ovlivnili významnou měrou.
Po ovoci je poznáte… Sledujme nejen volební sliby – snad všechny strany se nyní předvádějí v příslibech, jak budou podporovat rodiny. Sledujme detaily programů i chování stran v kampani – kdo je pozitivní a poctivě hledá optimum a kdo se naopak vymezuje pouze metáním špíny na ostatní. Pokud chcete porovnat své názory na důležité otázky s programy stran a zjišťovat tak míru shody, můžete to snadno učinit na www.kohovolit.eu
Volební rozhodování bude určitě těžké. Strany jsou nedokonalé, jsou složeny z nedokonalých lidí. Toto by nemělo být ale důvodem k volební pasivitě. Oddělme zrno od plev nejen výběrem vhodné strany. Využijme možnosti upřednostnit kandidáty vybrané strany zakroužkováním těch osob, ve které máme důvěru.
Za 14 dní nás čekají nejen volby, ale i Noc kostelů. Bude to pro naši farnost zkouška, jak se dokážeme otevřít vůči městu. Zamysleme se vážně nad textem J. Zajíce v KT 16:
Otec arcibiskup vyjádřil zásadní a pro mnohé přítomné i překvapivou myšlenku, že ono „otevření se“ znamená v prvé řadě schopnost druhé brát opravdu vážně, naslouchat jim a nehrát si na „majitele pravdy“, kteří jediní spolehlivě vědí, co a jak by měli druzí dělat. A dodal, že k tomu je potřeba také z naší strany opravdové kompetence – tedy schopností vstupovat do dialogu s druhými se znalostí věci, dostatečnou empatií i odvahou revidovat vlastní pozice, když neobstojí vůči primátu pravdy.
Nic z toho vlastně není novinkou. V úvodu ke konstituci Druhého vatikánského koncilu stojí: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu… Proto také toto společenství cítí, že je opravdu těsně spjato s lidstvem a jeho dějinami.“ Otázkou tedy je, proč jsme na téhle cestě dějinami zatím tak málo postoupili. Mnohé ve svém komentáři v internetovém magazínu Christnet (trefně nadepsaném „Nový pastýř, staré ovce“) přesně vystihuje Max Kašparů. Mimo jiné tam říká: „Nový arcibiskup zdědil náboženskou praxi, která je postupném a znatelném úpadku.“
Za sebe bych to shrnul takhle: v desítkách podob nás svazuje strach. Strach o sebe a ze sebe. Tedy z vlastní zranitelnosti i svých temných stránek, ale také ze sebe navzájem. Do doby, která je zavalená strachem ze všeho možného – a proto se tolik snaží unikat do zábavy, konzumu i „zapomnění“ – přinášíme častokrát místo „radostné zvěsti“ jen svědectví o vlastním strachu, ačkoli víme, že „pravá láska strach zahání“.
Pokud se v prvé řadě nedokážeme opřít o Ježíšovo „Nebojte se!“, k žádnému „otevření se“ naší církve nedojde. A to by byla skutečně velká škoda, neboť očekávání k nám vysílaná jsou velká a „čas příhodný“ je tu.