Difficile et molestum est

Je těžké nevidět, že v naší zemi existují tři obtížně definovatelné formy katolické církve. Tu první formu vidíme na Velehradě, ve Staré Boleslavi nebo v Křesťanském magazínu. Církev sladce bezproblémová, umytá a vystrojená, nažehlená a vyšňořená, ve zlatě a purpuru, hovořící pomalu, usměvavá a líbezná. Pak je tu ta druhá, o níž se mluví v televizi a píše v tisku. Církev chamtivců, lakomců, pedofilů a deviantů, kterým jde jen o peníze a majetek.

Ale pak je tu také ta třetí forma, kdy uštvaný a stárnoucí velebníček odslouží za sobotu a neděli svých šest či sedm mší v polorozbořených, vykradených a špinavých kostelích někde v Horní Dolní v pohraničí (které začíná pár kilometrů za Prahou) pro řídnoucí stádečko věřících – a to za plat, za který by mnohý z nás ráno ani nevstal z postele. Kněz, který zápasí s bídou (nikoliv pouhou chudobou!), samotou a přetížením povinnostmi, které zvládá s vypětím posledních sil. Člověk, který se stává ve své opuštěnosti podivínem a adeptem na odbornou psychiatrickou péči, který se stává předlohou karikatury kněze v pokleslých filmech ještě pokleslejších čtyřprocentních režisérů. Člověk, který nemá nikoho, kdo by mu posloužil, kdo by mu uvařil, vypral a vyžehlil, kdo by mu posloužil v nemoci, kdo by s ním prohodil přátelské slovo. Člověk, který předčasně hyne s vědomím, že jím opouštěnou farnost vyfasuje jeho spolubratr, který je na tom stejně nebo ještě hůře.

Původně vyšlo v Teologických textech 2/2015