K tématu "restitucí"

Ve čtvrtek 20. listopadu se v Litoměřicích konalo informační setkání pro členy ekonomických rad farností, při němž zazněly příspěvky Mons. Tomáše Holuba (sekretáře České biskupské konference), P. Stanislava Přibyla (generálního vikáře litoměřické diecéze) a Zuzany Bumbové (diecézní ekonom). Po jejich promluvách následoval prostor pro dotazy.
Poznámky z jednotlivých vystoupení jsou uvedeny níže. V příloze k tomuto článku jsou také k dispozici doprovodné texty k jednotlivým prezentacím, v nichž lze nalézt konkrétní ekonomické údaje.
Tématu majetkového vyrovnání bude věnováno také některé z nejbližších čísel časopisu Zdislava.

Mons. Holub zdůraznil, že rokem 2014 by dosavadní zákon o financování církví dostal neřešitelné trhliny. Státem placeni by podle nastavených pravidel nově byli např. i muslimové a svědkové Jehovovi, kteří by si sami určovali, kdo je jejich duchovní a jaký je jejich počet. Bylo tedy nutné nalézt nové řešení a je dobré, že je stát hledal ve spolupráci s církvemi, ne proti nim.
Nový zákon o majetkovém vyrovnání pro církev v posledních dvou letech znamenal značné papírování, ale všechny diecéze v této úvodní fázi obstály. Podařilo se naplnit nároky, které stát kladl, a podat potřebné žádosti.
Během tohoto administrativního procesu však byla poněkud opomíjena komunikace v rámci farností. Průzkumy ukazují, že „restituce“ odmítá cca 30 procent samotných věřících. Mnozí nebyli dosud dostatečně seznámeni, co vlastně majetkové vyrovnání obnáší a jak financování církví ovlivní. I křesťané jsou často odkázáni na nepřesné zprávy z médií, zatímco zprávy od samotných představitelů církevní hierarchie scházejí. Nyní tedy nastává fáze, kdy bude třeba lépe seznámit s důsledky zákona o majetkovém vyrovnání také ekonomické rady a farníky.

Zuzana Bumbová shrnula výhody nového modelu, který umožňuje církvi svobodně zacházet s penězi a dává nám možnost určovat si priority bez vměšování státu nebo institucí, které si stanovují svazující dotační pravidla.
Samostatné hospodaření však pro naši diecézi zároveň znamená, že musí do roku 2043 být schopna produkovat roční zisky 97 milionů korun, které by nahradily stávající státní dotace. Potřebné výnosy mají být získány prostřednictvím pronájmů nemovitostí a polností a pomocí lesního hospodářství. Již nyní v první fázi nového ekonomického modelu potřebuje diecéze generovat cca 8 milionů korun ročně.
Finance, které diecéze na základě zákona o majetkovém vyrovnání dostává, jsou nyní plně využívány k investicím, jež mají zajistit dlouhodobě udržitelný model fungování diecéze.
Tyto peníze z vlastního hospodaření diecéze mají nahradit pouze tu část jejího rozpočtu, na niž dosud přispíval stát. Rozhodně však nemohou být náhražkou na dosavadní zdroje samofinancování (sbírky, dary etc.).

Stanislav Přibyl se zabýval „teologickým rozměrem majetkového vyrovnání mezi církví a státem“. Zdůraznil obraz církve jako rodiny, která má sahá od farnosti, přes diecézi až do celého světa (proto také některé z nedělních sbírek zůstávají ve farnosti, jiné jsou určeny na diecézní projekty a další na pomoc univerzální církvi – například na misie nebo pro pronásledované křesťany). Trpí-li jeden úd, trpí všechny. Křesťan by neměl o církvi mluvit ve 3. osobě (oni), ale v 1. (my).
Kromě toho, že je církev rodinou, je také společností, která potřebuje ekonomické prostředky k životu. Ty ve farnostech nejsou nějak „automaticky“. Farář nemá kouzelný, bezedný měšec ani „tajné příjmy z Vatikánu“. Pro církevní hospodaření platí stejná pravidla jako pro každé jiné: aby mohly být výdaje, musejí být příjmy. Zodpovědnost za udržitelné hospodaření církví leží od okamžiku, kdy stát přestává přispívat, mnohem více na samotných křesťanech – a to nejen na ekonomickém oddělení diecéze, kde se hledají cesty k investicím, díky nimž by místní církev mohla zajišťovat svůj chod, ale i na všech farnících, na jejich příspěvcích, darech i nápadech.
Navzdory mediálním zvěstem, nedisponuje nyní diecéze nějakými miliardami k volnému prohýření, ale pouze omezenými prostředky (v řádu milionů korun), které je nutno použít především k investicím, bez nichž by do několika let zkrachovala a neměla peníze ani na platy zaměstnanců. Opravy kostelů a běžný provoz farností dál zůstává hrazen z příspěvků věřících (domácích i zahraničních) – tak jako v již uplynulém období. Není tedy pravda, že se teď „zbohatlá církev“ obejde bez pravidelných nedělních sbírek.
Finanční spoluúčast věřících zůstává projevem sounáležitosti s životem církve (která je my, ne oni). Když na „svou“ církev přispíváme, máme pak mj. větší zájem o to, co se v ní děje, stáváme se spoluodpovědnými a vyžadujeme pak také kontrolu hospodaření, které se díky tomuto tlaku stává transparentnějším. Navíc v situaci, kdy se sami na chodu své farnosti a diecéze finančně podílíme, přemýšlíme také úsporněji – hledáme pak solidární a ekonomicky nenáročná řešení, jak se postarat (spíše uspořádáme brigádu v kostele, která věřící spojí, než abychom najali odcizující úklidovou firmu).

Během času pro otázky Mons. Holub spolu s P. Přibylem také upozornili, že v této fázi vlastního hospodaření církví si nemůžeme dovolit věnovat své prostředky ve větší míře na charitu. Finance je nyní nutné využít k zajištění stabilního, udržitelného fungování diecézí. Investujeme nyní proto, abychom za dvacet let mohli být štědřejší. Kapitál nemůžeme nyní „projíst dobrými skutky“, které by nás samotné učinily bytostmi a institucemi potřebnými charity. Někdy lze však podnikat i investice s charitativním rozměrem – příkladem může být právě zřizovaná zemědělská sociální farma nebo projekt sociálního bydlení. Pokud jde o charitu, nesmíme se stávat „rukojmím státu“. Nemůžeme vkládat finance do věcí, které jsou povinností státu v rámci nějakého nekooperativního, jen jednostranně výhodného modelu. Jinak brzy nebudeme mít sami z čeho dávat.

Ke stažení: Prezentace Zuzany Bumbové, 6 MB; Prezentace Jakuba Kříže (z předchozího dne v Jablonném v P.), 62 kB; Prezentace Stanislava Přibyla, 102 kB