Křesťan a islám
Také v souvislosti s předvolební rétorikou populistů doporučuji útlou publikaci Hesperionu Křesťan a islám přečíst.
Sešitek byl k rozebrání i v našem kostele. Obsah je k dispozici též elektronicky, několik myšlenek:
Je Alláh tímtéž Bohem jako náš Bůh Otec, Syn a Duch Svatý?
Podle našeho soudu je nezbytné velmi dobře rozlišovat pohled tak říkajíc „shora“ a „zdola“. Při pohledu shora, tak říkajíc od Boha směrem ke světu, je třeba říci: ano jedná se o jediného Boha stvořitele a Pána světa. Z tohoto hlediska máme jediného Boha. Při pohledu zdola jde však o odlišnou míru poznání tohoto Boha ze strany křesťanů a muslimů, jak se odráží v jejich posvátných knihách. Ve hře je také odlišná přístupová cesta k tomuto jedinému Bohu. Sám Ježíš říká o poznání Boha ve Starém zákoně následující:
„Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec; ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu to chce Syn zjevit“ (Mt 11,27).
Jestliže celé předchozí poznání Boha cestou starozákonního zjevení je nyní ve srovnání s plností poznání Boha díky zjevení, jež je nám darováno ve vtěleném Synovi, v určité nadsázce prohlašováno za neznalost, pak to ještě více musí platit o obrazu Boha v islámu. Shrňme to ještě jednou: Ano, Boha stvořitele a zachránce jako tajemství máme stejného spolu s judaisty a muslimy, ale naše poznání Boha jako Otce, Syna a Ducha Svatého vysoce překračuje to, co o Bohu vědí vyznavači ostatních monoteistických náboženství. V modlitbě a v životě tato odlišnost hraje zásadní roli.
...
Víme, že postavení ženy v islámském světě není vždy právě komfortní a nečiní zadost nárokům na lidskou důstojnost a spravedlnost, což se mimochodem již zejména v Německu začalo projevovat.
Další ohrožení již nastává, protože v nejrůznějších volbách můžeme po celé Evropě očekávat posun volebních preferencí k radikální pravici, která bude šikovně zneužívat obav lidí o bezpečnost. Už to je nesporný problém, neboť krajně pravicové strany mají tendenci k výrazně autoritářské vládě, která umenšuje prostor osobní svobody. Ti, kdo volají po otevřenosti a pomoci potřebným, mají nesporně pravdu. Pravdu ale mají i ti, kdo před právě zmíněnými riziky varují. Jako křesťané bychom měli vnímat s porozuměním jedny i druhé a působit pokud možno ve službě smíření a hledání toho nejvyváženějšího řešení. Ptejme se, komu to vše hraje geopoliticky do karet. Odpověď je jednoduchá: destabilizace Evropské unie se zamlouvá těm, kdo by si opět chtěli tento kontinent parcelovat a připravit nás o těžce nabytou politickou svobodu. V ohrožení není ani tolik křesťanská víra, protože ta překoná veškerá úskalí. Hospodin nedopustí, aby víra vymizela, byť se jí bude držet třeba jen malý zbytek věrných, jak tomu bylo tolikrát v dějinách Izraele. V ohrožení je primárně demokracie a nynější politické uspořádání našeho světa. Na Evropskou unii u nás sice mnozí lidé žehrají, nicméně všichni by si měli uvědomit, že politicky zatím neexistuje nic, co by pro nás bylo lepší, a proto nejen v dané situaci bychom ji rozhodně neměli destruovat, pokud si nepřejeme opět upadnout do vazalství určité mocnosti. Mnohem racionálnějším postupem je budovat ji a pomocí demokratických prostředků usilovat o její zkvalitnění, a to i po duchovní stránce.
... náš svět jim neposkytuje žádný ideál! Jen konzum a ne zcela smysluplná politická hašteření. Současná mainstreamová filosofie a historiografie ve jménu postmoderny správně likviduje staré ideologie, nicméně zároveň s tím potírá, zesměšňuje a destruuje ideály. Nezívá na nás den co den duchovní prázdnota z valné většiny toho, co nabízejí hromadné sdělovací prostředky i internetové prostředky komunikace? Nejsou naši politici bohužel tak často negativním příkladem nepravdivosti, vypočítavosti, populismu, honu za vlastním obohacením? Tohle určitě neplatí o všech volených zástupcích lidu, nicméně těch, kteří za tuto duchovní a mravní spoušť nesou značnou míru odpovědnosti, zase není bohužel tak málo. Nesmíme se divit, že mladý člověk, zhnusený tímto duchovním zahníváním, se nechá snadno oslovit tím, co mu připadá jako čistý ideál, za nějž je možno bojovat a položit život. Je to sice ideál pokřivený, nicméně v onom duchovním vakuu se mnoha lidem může jevit jako východisko. Není to pro nás výzva k novému uchopení a předkládání reálného křesťanského ideálu? Výzva k nové misii ve jménu Ježíše Krista, ukřižovaného a oslaveného Spasitele člověka? Misie ve jménu smysluplnosti, lidské důstojnosti, která je spjata s vědomím a rozvíjením vlastní identity. Kdo si totiž neváží sám sebe a své lidské a duchovní totožnosti, jenom stěží si může vážit těch ostatních!
------------------------------------------------
Postoj dvou posledních papežů k islámu je výborně shrnut v KT37 Papežové za soužití s islámem