Nevaž se, odvaž se!
Nikdo nezpochybňuje roli církve jako instituce, která má zřizovat hospice. Dokonce je to tak, že nikdo jiný k provozování hospiců u nás nemá duchovní sílu. Společnost „právem“ očekává, že katolíci svými sbírkami chod hospiců podpoří – kdo jiný, vždyť většina společnosti momentálně hospice nepotřebuje. Také se očekává, že v hospicích bude v režimu 7x24 k dispozici personál, který má zkušenost s reálnou nadějí a dovede o ní hovořit – nejlépe řádové sestry. Kde je ale vzít? Jak je tato společnost nastavena:
Nevázat se – je třeba se odvázat. Vzpomeňme, kam jsme byli jako církev na začátku devadesátých let zatříděni – mezi zahrádkáře. Toto zatřídění bylo dokonce horší než za socialismu, kdy církve nebyly, na rozdíl od zahrádkářů, součástí Národní fronty. Byla adorována neviditelná ruka trhu – ze stejných úst nyní zní chvála tradičního konzervatismu. Veletoče několikrát za den jsou nazývány potřebnou flexibilitou. Není divu, že v tomto prostředí mnoho nových duchovních povolání k zasvěcenému životu nevzniká.
Restituce se staly v minulém dvacetiletí trvalým vděčným tématem podpásových novinových článků na téma církevní hamižnost. Kovaní soudruzi si před dvaceti lety neváhali rychle vyzvednout oprávněně zděděné, dočasně znárodněné statky, přidali k tomu poctivě našetřené úspory z období socialismu a stali se z nich obratem velkopodnikatelé. U církve je to ale „právně“ něco zcela jiného – zde se vždy vynalezne nový „objektivní“ důvod, proč nemá být majetek bývalému vlastníkovi vydán.
Petr Příhoda se zabývá historií zvláštního pohledu na katolíky v naší zemi (první odkaz), zástupce SMO ČR Jaromír Jech hovoří o tom, jak dobrým je církev partnerem (druhý odkaz) a gen. vikář P. Přibyl hovoří konkrétně o restitucích v naší diecézi
Majetková narovnání mezi státem a církvemi