Odříkáním překonejme egoismus

Několik myšlenek z poselství Benedikta XVI. k postní době:

Naše ponoření do smrti a zmrtvýchvstání Krista skrze svátost křtu nás denně podněcuje k osvobozování našeho srdce od tíže materiálních věcí, od egoistického pouta se „zemí“, které nás ochuzuje a brání nám v ochotě a otevřenosti vůči Bohu a bližnímu. Ochuzením svého stolu se učíme překonávat egoismus, abychom žili logikou darování a lásky; snášením nedostatku něčeho, co není zbytečné, učíme se odtrhávat pohled od svého „já“, abychom objevili Někoho vedle sebe a rozpoznávali Boha v tváři svých bratří. Pro křesťana není půst něčím, co uzavírá do nitra, nýbrž více otevírá člověka vůči Bohu a potřebám bližních a přetváří lásku k Bohu na lásku k bližnímu (srov. Mk 12.31).

Na své cestě jsme vystaveni také pokušením po majetku, bažením po penězích, jež ohrožuje primát Boha v našem životě. Žádostivost po majetku vede k násilí, podvádění a smrti. Idolatrie majetku totiž nejenom vzdaluje od druhých, ale vyprazdňuje člověka, činí ho nešťastným, podvádí jej a oklamává, aniž by mohl realizovat to, co mu slibuje, protože staví materiální věci na místo Boha, jenž je jediným zdrojem života. Jak chápat otcovskou dobrotu Boha, je-li srdce plné samolibosti a vlastních plánů, o nichž se mylně domnívá, že mu zajistí budoucnost? Je pokušením, myslet si jako boháč z podobenství: „Mám velké zásoby na mnoho let…“

Modlitba nám také umožňuje osvojit si nové pojetí času: bez perspektivy věčnosti a transcedence se totiž naše kroky stáčejí k horizontu, který nemá budoucnost. V modlitbě však nacházíme čas pro Boha, poznáváme, že „jeho slova nepominou“ (srov. Jan 16,22), vstupujeme do onoho vnitřního společenství s Ním, „které nám nikdo nebude moci odejmout“ a otevíráme se k naději, která neklame, k životu věčnému.

V přiloženém odkazu naleznete celý text poselství.