Provazolezci lásky

„V pohádkách dívky svou láskou vysvobozují prince zakleté do všelijakých zvířat,
obludných medvědů a tygrů, aniž vědí, že z nich budou princi. A chlapeček přijme
od dědečka kameny a neví, že z nich bude zlato, až později to pozná.
Tak posílá Pán i do naší blízkosti medvědy a vlky, aby se skrze naši lásku proměnili
v prince, dává nám do rukou těžké kamení, ostré jako škvára, podává nám trní. Ale
my je odmítáme přijmout, nechytíme trny holou rukou a ono nerozkvete do krásné
růže. A nevzhledný kámen se nepromění ve zlato, ani medvědi a vlci v prince, protože
je nemilujeme.
A tak mysleme stále na lásku, že je všechno, že je první a poslední, že je na začátku,
uprostřed a na konci naší cesty. Je tolik zapotřebí nechat se uchvátit Kristem – Láskou,
stát se náměsíčníky Lásky, kteří s jistotou chodí po římsách tohoto světa, provazolezci
lásky nad městy, bez sítí, lidmi, kteří s jasnozřivou jistotou dělají něco, co nikdo kolem
nechápe (a ani oni sami), jen Ježíš a chválí je za to.“

OTTOVA OPTIMOLOGIE
I přes všechny nepříznivé okolnosti,
které by nás mohly vést k tomu vidět
danou věc černě, platí tři důvody (takzvané
tři základní optimologické presumpce
– tj. předpoklady), z nichž
by stačil i jen jediný z nich, aby bylo
možno v celkovém úhlu pohledu konstatovat,
že „je to výborné“:

1. „Pán Bůh nás má rád!“ (srov.
Jan 3,16) Nemůže být výbornější
zprávy! Platí to vždy a za všech okolností.
V porovnání s touto skutečností
je vše ostatní zanedbatelné – jako
porovnání kapky s mořem.

2. „Každé bytí je dobré.“ (srov.
Gn 1) Co Bůh stvořil, nemůže být
jiné než dobré, ba výborné. A pokud
vidíme, že něco není zcela v pořádku
– nebo že my sami nejsme takoví – že
jsme něco pokazili, pak to není důvod
k nářku, ale je to úkol, na kterém máme
s Boží pomocí pracovat.

3. „Těm, kdo milují Boha, všechno
napomáhá k dobrému.“ (Řím 8,28) Jen
jde o to brát to vážně, a hlavně zůstat
těmi, kteří mají Pána Boha opravdu rádi. Jinak to nefunguje...

Text byl se svolením redakce převzat z čísla 15 časopisu Milujte se!