Střež své srdce
V sobotu 15.12. jsme přivítali otce Tomáš Enderleho z Poličky.
Duchovní obnovu jsme zahájili mší svatou. Z promluvy:
Svatost člověka se poměřuje otevřeností pravdě, nikoliv počtem dobrých skutků, znalostí Písma nebo malým počtem hříchů. Člověk má obrannou schopnost ohlupovat se a oslepovat sám sebe, uzavírat se pravdě.
Při vlastní obnově jsme zkoumali naše srdce a 6 sebeklamů.
Co na mém srdci mám střežit?
Naše vlastní srdce je pro nás tajemstvím. Nejsme schopni proniknout svým rozumem za jeho hradby. Co pouštím do srdce? Krmit své srdce proudem banálních a šokujících informací z televize, internetu či od sousedky a večer zkoušet v sobě probudit autentickou touhu po Bohu během pětiminutové modlitby je podobně bláhové jako představa, že mohu docenit vynikající víno, když jsem pod obraz zpitý levným rumem.
Co z něho vychází? Srdce člověka je přirozeně vychýlené k sebeklamu (nikdo nás ho nemusí učit), naším úkolem je kalibrovat srdce znovu a znovu správným směrem (Ž 119,112). Ignorujeme informace, které se nám nehodí do krámu, a naopak zveličujeme důležitost těch, které potvrzují náš názor.
Sebeklam je pevným přesvědčením o pravdivosti mého názoru přes zjevné důkazy o opaku.
1) Jsem v pohodě. Nemůže pochopit křesťanství ten, kdo je v tomto světě spokojen. Kristus nabízí spásu. Pokud ji nepotřebuji, nepotřebuji Krista. Nejsi studený ani horký… Zj 3,15-19
Když se někdo nesnaží růst, ani si neuvědomuje, že není v pořádku. Spolehlivým indikátorem je zpovědní zrcadlo. Vášeň je pravým sebeklamem, protože dlouho nevydržíme o sobě přemýšlet jako o padouchovi. Vášeň umí vniknout do srdce a namluvit mi, že je vše v pořádku.
2) Jsem střed světa. Měli bychom dítě vychovat, aby tomu tak nebylo. Vše na světě je pro můj prospěch a potěšení a má takovou hodnotu, nakolik mi to prospěch a potěšení přináší. A pokud mi to prospěch a potěšení nepřináší, je to špatné, zlé, defektní a bezvýznamné. Po druhých chci, aby moje činy a slova interpretovali nejlepším možným způsobem, ale sám to nedělám. Více vysvětluji, než naslouchám.
Malik – film Strom života. Sestry nás učily, že existují dvě cesty životem. Cesta přirozenosti a cesta milosti. Musíš si vybrat, po které půjdeš. Milost nehledá potěšení pro sebe. Snese zlehčování, zapomnění a neoblíbenost. Přijímá urážky a zranění. Přirozenost hledá potěšení pro sebe. A druhé k tomu využívá. Chce nad nimi vládnout a všechno mít po svém. Nachází důvody ke sklíčenosti, i když celý svět kolem září.
Narodíme se do egodrama, přerodíme se do theodrama (v něm je hlavní postavou Bůh, ne já). Egodramatik touží být králem ve svém malém království. Chce, aby mu druzí sloužili.
Já nejsem mírou všech věcí, ale Bůh je mírou. Píseň 928 Učiň mne pane nástrojem…
3) Něco (někdo) v tomto světě mne může uspokojit. Sv. Augustin: Neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Bohu.
Něco: Roky spořím na Škoda Superb, ale potom po 14 dnech zjistím, že to není ono – určitě to bude až Audi, které mne učiní šťastným…
Někdo: Kdo klade na druhého člověka břemeno svého štěstí, dělá si z něho idol, prohřešuje se proti prvnímu přikázání a poškozuje sebe i jeho. Žádný člověk v mém životě nemůže zaplnit tu nepříjemnou a bolestnou prázdnotu, která má být pro nás znamením toho, že v tomto světě nejsme doma. Vyrůstá generace pro život nepoužitelných mladých mužů, kteří jsou udržováni v umělé závislosti svými matkami (matky se místo na řešení neuspokojivého vztahu se svým mužem zaměří na své dítě a činí je otrokem svého štěstí).
4) Romantická láska je podstatným prvkem života, který je nutný ke štěstí. Mnohem spíše jde o krátkodobou chemickou reakci/chřipku, která rychle přejde. A největší chybou je, pod falešným dojmem z filmů, hledat jinde. Nejpravdivější pohled na život je na smrtelné posteli.
Tři roviny hříchu – Bůh odpustí vždy, lidé někdy, příroda nikdy (příroda=naše fyzické srdce).
5) Jsem hoden lásky, když…
když budu štíhlá, dobře oblečená, když budu mít tento titul, když budu mít vysněnou práci. Porovnávám se, potřebuji být lepší než ten druhý.
Naše nespokojenost s tím, co máme, říká víc o našem vztahu s Bohem než o vztahu s ostatními. Každá minuta strávená srovnáváním se s ostatními je minuta strávená obviňováním Boha, že mi nedal to, co potřebuji ke štěstí. Porovnávání je past, protože nám zabraňuje poznávat, co nám Bůh dává. Když porovnávám, stávám se neaktivní a vždy bude někdo lepší.
S kým srovnávají rodiče svoje děti? S nikým, protože každé dítě je Boží originál.
Co děláš s tím, co ti Bůh svěřil? To, co děláš s tím, co máš, je mnohem důležitější než to, co máš (tedy nemít čas na rozhlížení, že jiní dostali něco jiného).
Měl bych slavit to, co dal druhým (umět pochválit jako ochrana proti závisti), a užívat to, co dal mně.
6) Jsem chudáček, oběť
Dante Alighieri Božská komedie. Peklo, očistec, ráj – všude jsou hříšníci. V pekle jsou ale nekající hříšníci – nechtějí odpuštění od Boha. Francesca da Rimini – obhájit nesmysly o lásce vyžaduje mnoho slov. V očistci jsou dvě hříšnice, o své vině mluví krátce a jasně.
Sebelítost nás zapouzdřuje v sobě. Mohu změnit především sám sebe, svět nepředělám.
Postoj chudáčka bere chuť se sebou něco dělat a oslepuje vůči potřebám druhých.