Světlo, tma a vnitřní biologické hodiny

Úvod přednášky patřil citátu z Genesis:
Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůni byla tma. I řekl Bůh: "Buď světlo!" A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré...
Všechno živé má v sobě biologické hodiny, chod hodin je nezávislý na vnějším prostředí. Průměrná délka biologického dne u člověka je 24,2 hodiny. Člověku vyhovuje pevný řád, neměnný denní rytmus. Aby se biologický a normální čas nerozcházel, je pro člověka důležitá synchronizace. Tato funguje nejlépe za ranního úsvitu, světlo urychluje biorytmus. Tímto urychlením je možno dosáhnout souladu, tedy stáhnout těch 24,2 na normálních 24 hodin. Ideální je ranní procházka nebo pěší cesta do práce. Naopak, světlo dlouho večer biorytmus zpožďuje. Nevidomý člověk nemá možnost světelné synchronizace, rozdíly biologických a běžných hodin se den pod ni střádají a když dosáhnou dvanácti hodin, má nevidomý v poledne půlnoc. Naštěstí se potom každým dalším dnem začíná blížit opět k přirozenému stavu, kdy se kryje biologická a reálná noc.
Potíže mohou vznikat u lidí, kteří pracují v noční směně. Byla citována studie, která zjistila u zdravotních sester ve směnném provozu 1,6 x vyšší riziko výskytu rakoviny.
Lidský organismus snadněji snáší zpoždění - proto po mnohahodinových letech západním směrem bývá mnohem méně synchronizačních problémů než při letech na východ, kdy se organismus musí vyrovnat s předbíháním času.
Letní čas je u nás zaváděn zbytečně brzy, na konci března znamená znovu skok do ranní tmy. Při zavedení až od začátku května by přechodové problémy byly minimální, ranní sluníčko by rychlé synchronizaci velmi napomohlo. Pro podporu pozdějšího startu letního času nemá ale Česko dostatečnou podporu ostatních evropských zemí.