Vnímavost pro skutečnou vinu

Z psychlogie víme, že za korektní fasádou křesťana se může skrývat mnoho špatností a agresivity. Při zpytování svědomí podle seznamů hříchů, tedy tzv. zpovědních zrcadel, se už mnohý dnešní člověk necítí vinen. Ale při pohledu do dějin moderní literatury zjistíme, že mnozí spisovatelé se stále zabývají otázkou viny, do níž se lidé zaplétají...
Psychologové zjišťují, že na jedné straně mnoha lidem chybí vědomí viny a na straně druhé došlo k nárůstu počtu lidí s pocity viny. Přitom musíme rozlišovat mezi skutečnou vinou a pocitem viny. Mnohé pocity viny totíž neukazují na skutečnou vinu, ale jsou víceméně výrazem chybějící sebedůvěry a chybějící schopnosti rozlišovat, co je skutečná vina. Mnozí lidé se cítí vinni jen proto, že je obviňuje jejich vlastní nadjá, jejich superego. Vnitřně se natolik ztotožnili s příkazy a hodnotami svých rodičů a vychovatelů, že se od nich mohou osvobodit jen za cenu pocitu viny.
Ztráta vnímavosti pro skutečnou vinu je ovšem také velmi nebezpečná, protože nakonec znamená ztrátu lidství. "Nepřipouští-li si člověk možnost vlastní viny, pak nevnímá podstatné hlubiny své existence, nevnímá to, co je mu vlastní a čím se vyznačuje, tedy svou svobodu a zodpovědnost. Jestliže člověk ztratí vědomí své viny, pak se v něm zlo neprojevuje jen jako nečisté svědomí, nýbrž jako neurčitý strach nebo deprese" (Görres). Místo pocitu viny ho pak trápí strach ze selhání.

Z knihy Anselma Grüna Svátost smíření (převzato z KT29)