Zda je Bůh? Upřímně řečeno, nevím…

Agnosticismus lze formulovat jako názor, že něco je nepoznatelné, protože to přesahuje možnosti lidského rozumu. Agnosticismus je pozicí, která má značnou setrvačnost. Kdo ji zaujal, zdráhá se ji opustit, protože to vnímá jako přílišné riziko (podobně se chováme i my křesťané, když odmítáme revidovat svou osobní formaci, která nám „zabezpečuje“ víru). Co všechno nutí agnostika, aby trval na svém agnosticismu?
Nedostatek důvěry a naděje je často důsledkem nedostatečně zakoušené lásky, zejména v dětství. Chybí-li nepodmíněně milující matka nebo za všech okolností spolehlivý otec, zdá se pomyšlení na Boha, milujícího a věrného, čirou fantazií. Takový člověk může později potkat někoho, kdo mu splatí rodičovský dluh a cosi v něm probudí, aspoň částečně. Dnes však není výjimkou, že člověk nikoho takového nepotká.
Současné duchovní ovzduší (včetně veřejného mínění) se v průběhu řady generací ustanovilo tak, že otázka po Bohu je obecně vnímána jako zpozdilost (v naší zemi v tom máme značný náskok). A nejen otázka po Bohu. Novodobá filozofie vylučuje ze svého zájmu metafyziku. Moderní empirické vědy si zapověděly hodnocení. Tyto imperativy, které se zprvu tvářily pouze jako metodické, přejímá i „společenské vědomí“ (včetně masmédií), přidává k tomu různá svádění a dezinformace (pomluvy), čímž vykonává na každého citelný tlak. Vzepřít se znamená vystavit se riziku znevážení. Zejména děti a mladiství jsou zranitelní. Vědí, že coby „pámbíčkáři“ budou vyloučeni z vrstevnické komunity. Vytváří se v nich asociace náboženské víry a pocitu méněcennosti.
Nejeden příští agnostik (též ateista) se setkal s prostředím věřících křesťanů, kteří mu připadli jako nevěrohodní (mohlo to být i prostředí vlastní rodiny). Převzato ze stejnojmenného článku P. Příhody (Perspektivy 18/2008)

V polovině roku svatého Pavla a na prahu nového roku si připomeňme papežova slova o zdroji úspěchu Pavlova apoštolátu:
„… vyplynul především z osobního nasazení při hlásání evangelia v naprosté odevzdanosti Kristu; odevzdanosti, která se nebála rizika, těžkostí a pronásledování. … Činnost církve je věrohodná a účinná pouze do té míry, do jaké jsou ochotní ti, kteří jsou její součástí, v každé situaci osobně platit za svou věrnost Kristu. Kde tato ochota chybí, mizí rozhodující argument pravdy, na níž sama církev závisí.“

Správnou – věrohodnou - cestu máme určenou, a to pro každého osobně, pro rodiny i farnost.